|
Dej mi sílu bože, zdá se mi, že mi něco dlužíš
Dej mi sílu bože, zdá se mi, že mi něco dlužíš
Dej mi sílu bože, zdá se mi, že mi něco dlužíš
Jestli ovšem jsi tam v nebesích
Někdy se mi zdá život k nesnesení
Někdy se to zdá a tak ho proklínám
Možná ten bůh je a možná vůbec není
Na svou denní bídou musím stačit sám…
Když jsem malý byl, zdálo se to snadné
Táta slovo řek a bylo jak má být
Už se ho nedovolám v noci ani za dne
Kdo mi vrátí rozum, kdo mi vrátí klid
Kolikrát jsem stál u bran uzamčených
A nepomohl křik, nepomohl pláč
Kolikrát jsem padnul k smrti poraněný
V polním lazaretu nezbyl pro mne fáč
Někdy se mi zdá život k nesnesení
Někdy se to zdá a tak ho proklínám
Možná ten bůh je a možná vůbec není
Na svou denní bídou musím stačit sám…
Dej mi sílu bože, zdá se mi, že mi něco dlužíš
Dej mi sílu bože, zdá se mi, že mi něco dlužíš
Dej mi sílu bože, zdá se mi, že mi něco dlužíš
Jestli ovšem jsi tam v nebesích
Jestli ovšem jsi tam v nebesích....
|
|
V mnoha svých textech se ptám sám sebe a nebo se spíš ptám kohokoli, kdo by znal odpověď, jak je to vlastně s existencí či neexistencí Boha - či boha - nebo snad bohů... A hlavní otázka stojí asi tak, nakolik je náš pozemský život ovlivňován náhodou, osudem, či nějakou vyšší vůlí...
Podle spisovatele Terryho Pratcheta bohové hrají s lidmi hry jako s figurkami Člověče nezlob se - ovšem pravidla jsou celkem dost proměnlivá...
Kdyby ten Bůh byl jeden jediný, možná s námi hraje šachové úlohy typu "bílý táhne a dá třetím tahem mat.."
Ale to tady nebudu řešit...
Chtěl jsem napsat povídání k téhle písničce - je jakousi obdobou Havrana a vznikla ve stejně blbé životní situaci jako on.
Krize velké lásky se přihodí v životě jistě nejednomu člověku - teď to potkalo mne a protože jsem na tenhle vztah hodně sázel, srazilo mne to do hodně hlubokého peklíčka.
Tentokrát ale (v porovnání s dobou vzniku Havrana) převážil pocit, že - je-li nad námi nějaká vyšší moc - už to se zkouškami, které přede mne staví, dost přehání..
A tak vznikl Výkřik - hudebně je to takový gospel, podobá se písním černochů, kteří si zpěvem usnadňovali svůj nelehký úděl.
Kupodivu mi pomohl. Mnohokrát jsem si ho zpíval dokola a bolest pomíjela. A navíc jsem po čtyřech letech od tátova odchodu z tohoto světa našel kousíček textu, kterým jsem vyslovil svůj vztah k němu...Nevím, co si táta myslel a co cítil, ale navenek byl skálopevnou jistotou, ke které jsem se utíkal málokdy a možná jsem ani nevěděl, že je pro mne tak důležitá, ale teď to vím..
A spolu s výkřikem zklamané lásky vyslovuji pocit ztráty jedné z mála jistot mého života.
Ale pozor - píseň nakonec není depresivní :-)
Není totiž v moll a docela uhání kupředu..
Takže - s úsměvem, přátelé, i když to někdy dá zatraceně těžkou práci...
|