Jaroos
vyšlo 19.8.2002 v rubrice reportáže
Masochista jest člověk, který se tuším nechá mlátit a ještě se při tom připitoměle usmívá v domnění, že se mu to líbí. Přeneseně pak jedinec, mířící při aktuální předpovědi počasí do míst, kde byl loni déšť svou neúnavností trapný jako „signál, před nímž se neschováte“.
Nicméně i přesto, že meteorologové skutečně hlásili bouře, deště a další škodolibosti sv. Petra a jeho nohsledů, seděl jsem spolu s Belmondem a redakčním kolegou Zenem (vážně byste toto jméno, které Word nezná, opravili nabízeným výrazem Zrno?) ve vlaku, směřujícím do Rokycan, jejichž „satelit“ jménem Hrádek hostil onen víkend další ročník Samsonovy Muziky 2002.
U vchodu jsme byli stylově přivítáni jednou z kapel, účastnící se na druhý den open scény. Hezký pocit, že je to zdejší tradicí, byl vzápětí znehodnocen daleko pragmatičtějším vysvětlením o čekání na volné vstupenky.
Místní amfiteátr je jedním z nejpříjemnějších, jaké jsem kdy navštívil. Proto také zamrzí zprávy o potížích, které zřejmě festival v tomto prostředí čekají. Nicméně nebylo zapotřebí si dobrý pocit kazit hned zkraje a po zjištění, že vše, včetně rozmístění občerstvovacích stanic, je na svém místě, jsme se mohli vrhnout do výra za bary. Tedy víru zábavy.
Večer probíhal v tempu i atmosféře více než přátelské. Čankišou dostávají svými rytmy diváky do varu. A za zvuků Žalmana, Samsona, jejich spolpart, za chuti nejmenovaných nápojů s pěnou i bez ní, rozhovorů s osobnostmi známými i dívkami zcela neznámými, znuděnými jak kolonel z Kentucky u Mc Donald´s, spějeme k finále v podobě půlnočního koncertu Banjo bandu Ivana Mládka. Všichni zahráli přesně to, co se od nich očekávalo a v žádném případě se nedá říci, že by svá vystoupení „odchodili“. Malý šrám jsem přesto zaznamenal. Absence Jany Šneberkové v Samsonově partě, způsobená čerstvými mateřskými povinnostmi, mne zasáhla poměrně bolestně.
Četl jsem minulý týden na Internetfolku o relikvii v podobě jablka, ohlodaného Ivanem Mládkem a transportovaném pořadateli do jejich štábu. Belmondo v něm čtenářům slibuje, že bulvární media budou o osudu zmíněného ohryzku podrobně referovat. Bohužel, stopa se i redaktorům Blesktimu ztrácí ve chvíli, kdy bylo navrhováno naložit zmíněnou pochutinu do lihu a polemizováno, zda ji takto vystavovat, či později konzumovat pod názvem Mládkovice (děkujeme tímto našemu zdroji).
Následoval pochopitelně tradiční sešn za branami areálu, který jsem opustil okolo čtvrté ráno a odebral se zavěsit do sítě za účelem načerpání sil pro další den.
V sobotu v deset hodin ráno začala letošní open scéna. Od samého počátku doprovázena slušným zájmem diváků a podle mne i lépe obsazená, než loni. Otevřela ji svým vystoupením skupina Petr nebo Pavel. Ta se jako začínající pochopitelně stala obětí zvuku, který svou kolísající hlasitostí budil dojem, že chce vyprudit sousedy v paneláku. Při uvádění jedné z písní slovy „tuto píseň složili kamarádi z Beatles“ jsem si vzpomněl na prehistorický koncert Tří sester, které zvolily podobná slova. Pravda, Dead Kennedys, Jello Biafra a jejich skladba Kalifornia uber alles jsou řazeni do jiného hudebního směru.
Následující Hluboké nedorozumění, hrající výrazně melodické skladby, řekl bych samsonovského stylu, mne potěšilo svým „kontaktem s diváky“, kdy po upití piva náhodně vybranému divákovi otevřeli své vystoupení již tradičně Opileckou můrou. Proč to ale musel odnést zrovna můj půllitr mi dodnes nikdo nevysvětlil. Doplatili ovšem stejně jako několik dalších na poměrně brzkou dobu svého vystoupení, kdy hlavní část diváků teprve přicházela, nehledě na to, že na open scénách jako takových mají většinou posluchači o svém favoritovi jasno již předem.
Přiznávám, že následující Alternativa byla mým černým koněm. Trojice muzikantů s mimořádně zdařilými písněmi s nádechem „ostrovní“ hudby, umocněnými skvělým hlasem, měla zcela jistě šanci na úspěch (a to i přes nepřehlédnutelný výpadek v jedné z písní). Přesto skončila hluboko v poli poražených.
Vítězem open scény se nakonec stala plzeňská Strašlivá podívaná, která tímto získala možnost vystoupit i na hlavní scéně festivalu. Jejich muzika bezpochyby patřila k tomu lepšímu, co se na podiu odehrávalo a v té době již hustě zaplněné hlediště vyprovokovala k živému ohlasu. Oproti druhému Neboysovi získala více než dvojnásobek diváckých hlasů. Zeptal jsem se hlavní postavy vítězů Petra Merxbauera, kdo byl jeho favoritem open scény. Odpověď „my“ by se mohla zdánlivě jevit jako přehnaně sebevědomá, nicméně jeho slova, že si za svou muzikou jednoznačně stojí, jsou pro mne pochopitelná, sympatická a hlavě férová.
Open scény se letos zúčastnilo 12 skupin. Mne osobně kromě jmenovaných zaujalo ještě Šantré (favorit mnoha pořadatelů i dalších, které jsem oslovil), Neboysa a zakončující spojení Kekit&Naskok (píseň Zabili Kennyho je úžasná věc). Carrabina a Burizon mi snad prominou, ale jejich hudební styl pro mne zkrátka není a nebude. Tato vystoupení jsem proto strávil nákupem woodoo talismanu, ochraňujícím mne před zlými silami bluegrassu (pochopitelně v podobě malého vyřezávaného banja na krk).
Hlavní sobotní program otevřelo duo Daněk+Dvořáček. Pro mne zkrátka nostalgie, vzpomínky a radost, že letos nehráli již v pátek od 18 hodin, což prostě z Prahy nestíhám.
Nejsem člověk, schopný prosedět celý festival v hledišti a týrat psací potřeby ve snaze ulehčit svému svědomí v tom smyslu, že za „volňasa“ aspoň něco dělám. Na druhou stranu bych ovšem netvrdil, že mé pobíhání po areálu v sobě neslo prvky bezcílnosti či neúčelnosti. I tak jsem zaznamenal vystoupení Berušek, pozoroval posluchače sledující s otevřenou pusou DC Band i ty, již v klidu nasávali příjemnou muziku Slepé koleje...
Janek Ledecký… Upřímně řečeno se mi tento dramaturgický tah moc nezamlouval. A spletl jsem se. Ledeckého přirozenost a písně oděné v obyčejný kytarově-harmonikový háv zapadly. Překvapilo to mne a podle všeho i Janka, kterému se podstatnou část obecenstva podařilo rozezpívat. Jiná část naopak nezapomněla dávat ostentativně najevo, že „tady tenhle panák nemá co dělat“. Bohužel jsem podobné „vševědoucí“ a zesměšňující poznámky zaslechl i mezi muzikanty. Věřím ovšem, že až se části nejmenované kapely, vystupující na open scéně, podaří dostat se svým uměním na podium hlavní, budou mít její přiopilé pošklebky větší váhu.
Vzhledem k tomu, že vítěz Folkového kvítku, Lavina, dorazil později, vklínil se mezi vrcholy festivalu – Semtex a Hop trop. Pravda, musel jsem se osobně zeptat dramaturga Kvítku Jirky Hoppa, zda si je jist, že jeho podnik má v titulu slovo folkový, nebo zda mi unikla spolupráce s pořadateli Rockfestu. „Nářez“ Laviny nijak nezanikl, přestože předcházející Semtex (mimochodem vynikající) strhnul diváky pod podiem k tanečním výkonům, za něž by se nestyděli ani pogující punkeři.
Zpět do klidu, pohody a vzpomínek pak všechny vrátili Hoptropáci, kteří celý program na hlavní scéně uzavírali.
Následovala taneční merenda ZZ Top revivalu na vedlejší scéně, opět sešn za branou a jakýsi uličník zřejmě už tou dobou spřádal plány, kterak se pod rouškou noci zmocnit nafukovacího reklamního Kozla. Jak se mu ono monstrum o velikosti křížence Godzilly a King Konga podařilo ukrást, je mi dosud záhadou.
Nedělní ráno, ospalé a prázdné. Zbytky návštěvníků postávají u jediného otevřeného krámku. Káva, čaj, česnečka. Pár posledních půllitrů piva. Malá společnost, brnkající si u stolu. Dopiju a pomalu se vydám na nádraží...