Havran
Hudba Petr Merxbauer
Text Petr Merxbauer
1994
|
Na rameno mi havran usedá A špatné,špatné zprávy přináší, Už jsem si zvyknul,no co se dělat dá, A málem zapomínám,jak ho strašně nesnáším Jak se mi směje smíchem funebráků A pak mi říká hlasem chraplavým, Zase tě další opustila brachu, Jsi proklet,proklet,proklet... vždyť já vím Přitom mi drze zírá do talíře, Až znechuceně jídlo odstrčím, On na zbytky se vrhá jako zvíře, Ach,jak si přeju, jen ať mu zaskočí. Jak se mi směje smíchem funebráků A pak mi říká hlasem chraplavým, Zase tě další opustila brachu, Jsi proklet,proklet,proklet... vždyť já vím Pak vidím dívku ulicí se vznášet, Běžím za ní až při tom klopýtám, Havran se mění v ustrašené ptáče A letí,letí,prchá bůhví kam.. Z dálky se směje smíchem funebráků A ještě volá hlasem chraplavým, Jen ať tě taky neopustí brachu Jsi proklet,proklet,proklet... |
Co říci k Havranovi, písni, která vznikla v jedné z největších depresí mého života. Asi snad jen to, že takovou bídu, kterou člověk zažívá při zániku velké lásky, ubit již několikátým opakováním podobné situace, poznal už asi leckdo. Někdo si to připouští méně, já více. Říká se, že hudebník by měl trpět, aby tvořil dobré písně … Je pravda, že napsat píseň veselou tak, aby nebyla blbá, je těžké. Píseň hořká, inspirovaná okamžitou krizí, přichází jaksi sama. A tak se zrodila představa neodbytného, drzého, přisprostlého havrana bez špetky vychování a slitování, který se přilétá pobavit cizím neštěstím. Musím říct, že jsem vždycky se zalíbením pohlížel na různé sokolníky, kterým na předloktí sedí dravec, zdánlivě netečný, ale připravený vyrazit za kořistí, či na pohádkové čarodějnice, kterým se na rameni choulí černá kočka. Prostě představa člověka, který se natolik sblížil se zvířetem, že toto je ochotné setrvávat v jeho bezprostřední blízkosti. A havrana na rameni jen tak někdo nenosí. Ovšem o havrana z této písně věru není co stát. Vždyť on s potěšením přináší ty nejhorší zvěsti a kochá se smutkem, který působí. Není snadné vzpamatovávat se různých úderů, které nám život připravuje. Ale je to nutné. Mnoho takto zasažených lidí se stane zatrpklými, někteří rezignují a většina se stane opatrnějšími. Ne však já, alespoň co se lásky týče. Ve chvíli, kdy se ve vzduchu zatřepotá byť jen slabá naděje, že tentokrát by to mohlo vyjít, že konečně nalezne mé srdce štěstí, vsázím jej opět beze zbytku a bez zadních vrátek… A odmítám poslouchat havraní skřek, když černý pták zapuzen a vyplašen krásnou nadějí, z dálky vyhrožuje novou ztrátou. Ať táhne do pekel ten posel špatných zpráv. A když se vítězně vrátí hodovat na případném budoucím neštěstí? Uvidíme. Jednoho dne se snad ztratí navždy … |