Takový konec bych si přál
Hudba Petr Merxbauer
Text Petr Merxbauer
1998
|
Tenhleten vousatý šedivý strýc Při dobré vůli moh´ by být bůh Koukněte, právě teď rozjasnil líc A z dýmky vypustil kouřový kruh Před sebou skleničku fernetu má Občas si dopřeje nahořklou chuť A řeka života nepokojná Náhle je klidná a hladká jak rtuť Na sále začnou jazzmani hrát Své nevesele opojné blues Saxofon chraptí, jak to mám rád A černá holka má hlas jako brus Pán Bůh si pomyslí – s tou bych chtěl spát Škoda, že léta mi setřela glanc Pak sklopí oči a musí se smát Jak snadno dal by svou svatozář všanc Na sále začnou jazzmani hrát Své nevesele opojné blues Saxofon chraptí, jak to mám rád A černá holka má hlas jako brus Zda byl ten starý muž Bůh nebo ne Těžko dnes říci, však jedno se ví V náruči zpěvačky spokojené Stařík své myšlenky proměnil v čin Pak usnul, k smrti byl unavený Té noci vydal se zposledních sil A k ránu se světem usmířený V obláček dýmu on se proměnil Na sále začnou jazzmani hrát Své nevesele opojné blues Saxofon chraptí, jak to mám rád A černá holka má hlas jako brus |
Na začátku této písně asi bude skutečnost, že v různých pověstech se různí bohové – včetně toho křesťanského – občas vydávali na svět vlidské podobě. Jednak, aby přezkoušeli, zda je lid dostatečně uctívá, zda je tak akorát poctivý a bohabojný a jednak proto, aby si odpočinuli od jednotvárného svatého života. A pak jsem jednou jel pro naši houslistku Bětku do Blovic – aby včas stihla zkoušku – a v hlavě se mi líhnul takový najazzlý (fuj to vypadá ošklivě, když se to napíše – tak tedy třeba nadžezlý – no taky nic moc …) scat. A mezi tím někde prolétla inspirace, nebo možná zasutá vzpomínka a já najednou uviděl (v myšlenkách samozřejmě – jinak jsem bedlivě sledoval silnici a věnoval se řízení vozidla) zakouřený venkovský lokál, v němž osaměle sedí pár strejců. Vedle – v prázdném sále, zkouší kapela. Hosti v hospodě mlčí – sedají tam každý den, všechno na světě už si řekli a jediný, který je tam cizí a mohl dát k lepšímu nějaké nové téma, tiše mlčí, pokuřuje a ucucává ze sklenky hořkou kořalku. No a proč by tenhle stařík zrovna nemohl být pámbu, který se rozhodl okusit lidských neřestí. A že se mu ty neřesti zamlouvají, až je sám sebou překvapen… A jestli to bůh nebyl, jestli to byl docela obyčejný starý pán, ve kterém se zvedla poslední míza – tak v tom případě je mu třeba velice závidět, že naposledy vydechnul v náručí mladé temperamentní zpěvačky. Takový konec bych si přál! |