Kovář z Wooton Major
Hudba Petr Merxbauer
Text Petr Merxbauer
Věnováno Aničce , mojí dceři / 1997
|
Žebráci jdou jarní krajinou, Blátivá cesta bosé nohy chladí Nedotčení věkem zůstanou, I když jak rychlý posel kolem nich čas pádí. Tři králové jdou, Bezruký jeden, slepý druhý, třetí němý Ubozí, bídní, směšní jsou A lidé jak je spatří, zdálky se jim smějí Jaro jak rozevřený dívčí klín, Z něhož se nový život prodírá Vítěz nad miliony tuhých zim Žebrákům ztuhlé hnáty zahřívá Začíná den, v síni prastaré Jak zvony na kostele kovadlina zvoní Z čela si dá vlasy šedavé Kovář, když se synem se k žhavé výhni skloní Žárem se kolem chvěje vzduch, Ocel jak měkké těsto silné paže stáčí Je z pluhu meč a z meče pluh A tváře začazené kapky potu smáčí. Z komína kovárny už stoupá dým, Šťasten se mladý kovář usmívá Dnes v noci zrodil se mu první syn A divně krásný pocit prožívá. Na zápraží zatím žebráci Pradávnou píseň hrají v chladném letním ránu Síla těch slov jistě postačí Otevřít budoucnosti okovanou bránu Slepý si prasklé housle vzal, Němý má flétnu, bezruký krásně zpívá Kovářův synek dosud spal Teď starcům do očí se soustředěně dívá A oni se svou písní odchází, Každý z nich, co chtěl, nemluvněti dal Od teď ho požehnání provází A kovadlina zvoní, zvoní dál …. |
Kdysi jsem dostal útlou knížečku – Pohádky od J.R.R. Tolkiena, autora, který vymyslel fantastický svět Pána prstenů, svět elfů,hobitů,trpaslíků …... Pohádku Kovář z Wooton Major považuji za jednu z nejkrásnějších, které jsem kdy četl. Její příběh spočívá v tom, že malému chlapci se dostalo zvláštního daru – když dospěl, směl navštěvoval říši pohádek a kouzel. Díky tomu dokázal na ostatní lidi (tedy na ty, kteří byli ochotni vnímat) přenášet alespoň část všeho krásného, co v pohádkovém světě poznal. Ten příběh mi dlouho ležel v hlavě. Už jednou jsem jej přetvořil v písničku, ale ta zůstala ležet v šuplíku (třeba se jednou zase vynoří). A pak se pohádkový motiv prolnul s vidinou tří starců kráčejících krajem, starců bědných a zmrzačených, kterým by nikdo nepřisuzoval sebemenší moc a oni přesto dokáží rozdávat nadpřirozené schopnosti. Shodou okolností to bylo v době, kdy jsem už nějakou dobu věděl, že se stanu otcem svého prvního dítěte. Ten pocit, zejména ve chvíli, kdy jsem se to dověděl, byl neuvěřitelně silný a zvláštní. Vědomí, že mým prostřednictvím vstupuje do tohoto světa nový život, vědomí, že i můj vlastní život tím nabude nového rozměru …. Nevěděl jsem v té době, zda to bude chlapec nebo děvče, ale protože jsem hlavním hrdinou této písně učinil kováře, je samozřejmé, že jeho radost a pýcha nad prvorozeným synem by byla určitě ještě větší. A pro mne má velké kouzlo i představa spojení starého kováře, ještě při síle, tvářejícího žhavou ocel v něco užitečného či krásného, se synem, kterého naučil řemeslu a teď se společně radují uprostřed díla nad narozením syna a vnuka. A aniž by to mohli ovlivnit, do právě zahájeného života jejich potomka vstupuje mocná píseň, mocná a krásná, hraná a zpívaná vědoucími starci. Co přináší maličkému kovářovu synu do jeho dalších dnů, to už můj příběh nepraví. Ale určitě jsou to schopnosti pozorovat, přijímat, chápat a rozdávat krásu a nestydět se za to …. Nejsem nadán mocí ovlivňovat cizí osudy více než jiní lidé. Ale vím, že přání, která si přejeme opravdu silně, se dříve nebo později nějakým způsobem vyplní. A tak je tato píseň, kterou jsem věnoval mojí dcerce Aničce, mým velmi silným přáním, aby v životě dokázala vnímat krásu a fantazii víc než ostatní, radovat se z toho a snad ji i sama rozdávat |